Rozvoj a ekologická stopa – jak jdou dohromady?

Vyspělé státy každoročně vydají přibližně 150 miliard dolarů na tzv. rozvojovou spolupráci – tj. pomoc těm méně úspěšným. O efektivitě této pomoci můžeme vést dlouhé debaty, každopádně svět jako celek se (jak rád argumentuje například Bjorn Lomborg) se stává vyspělejším a bohatším. Nejde však zdaleka o rovnovážný proces (někdo prudce bohatne, druhý se dál potácí v bídě) a růst je bohužel až na malé výjimky realizován na úkor „ekologie“. Jinými slovy, přináší zátěž životního prostředí a bobtnající ekologickou stopu.

Uznávaným indikátorem rozvoje jednotlivých zemí je index lidského rozvoje (HDI), každoročně publikovaný OSN. Index integruje 3 klíčové parametry rozvoje – dlouhý a zdravý život, přístup ke vzdělání a výši příjmů, ovlivňující životní standard v dané zemi. Vysoká hodnota HDI znamená bohaté, rozvinuté země: v roce 2012 obsadili prvních 5 míst Norsko, Austrálie, Spojené státy, Holandsko a Německo. Česká republika pak 28. místo, odpovídající našemu významu a stavu věcí. Hezké vizualizace vývoje HDI lze nalézt zde http://hdr.undp.org/en/data/explorer.

V každoročně vydávané Zprávě o lidském rozvoji v roce 2013 se poprvé objevil graf, který dává do souvislosti lidský rozvoj a ekologickou stopu. Cíl je zřejmý – vysoká úroveň lidského rozvoje na jedné straně (za hranici vysokého rozvoje je považována hodnota HDI 0,7; za hranici velmi vysokého 0,8). Ekologická stopa, která se „vleze“ do dostupné biokapacity ( 1,79 gha) na straně druhé. Kolika státům se to podařilo? Pohled na graf je jasný – nemnoha. A země jako Kuba se nízkou ekologickou stopou nemohou zrovna pyšnit.  Cena je příliš vysoká. Bohaté státy, včetně Česka, mají ekologickou stopu násobně překračující udržitelnou míru. A nedaří se jim tento trend obrátit. Shrňme, s bohatnutím chudých států je spojen růst jejich ekologické stopy. To je základní problém udržitelného, a tím i lidského rozvoje, který se nedaří řešit již od slavné konference v Riu před 20ti lety.