Po uhlíkových stopách českých měst

Pokud bychom si boj s klimatickými změnami představili jako divadelní drama, pak by města a obce byly právě tím hrdinou, v jehož moci je ovlivnit děj naprosto zásadním způsobem. Opatření na lokální úrovni jsou pro další vývoj tohoto příběhu opravdu klíčová. Jak velkou zátěží pro ovzduší ale města vlastně jsou? Lze to spočítat? A jak si stojí česká a moravská města? To pomáhá vyjádřit takzvaná uhlíková stopa města.

Změna klimatu je nejvýznamnějším ekologickým problémem dneška. Souvisí především se spalováním fosilních paliv, ale i se zemědělstvím, dopravou, lesnictvím, chováním domácností, využíváním ploch a řadou dalších oborů lidské činnosti. Ke změně klimatu přispívají skleníkové plyny uvolňované lidskými aktivitami do atmosféry Země. Měřítkem toho, kolik skleníkových plynů do ovzduší vypouštíme, je uhlíková stopa. Stanovuje se v tunách oxidu uhličitého. To je totiž plyn, který planetu otepluje ze všech nejvíce. Stopu můžeme stanovovat na různých úrovních – od lidstva jako celku, přes jednotlivé státy a města až po firmy a domácnosti. Stále populárnější je také měřit uhlíkovou stopu jednotlivých výrobků (např. automobilu či hliníkového obalu) či aktivit (kupříkladu cesty letadlem na dovolenou).

S podílem šedesát až pětasedmdesát procent jsou právě města jedním z nejvýznamnějších původců skleníkových plynů. A právě města mají jedinečnou šanci svou uhlíkovou stopu snižovat. Muže jít o například o energeticky úsporná opatření (například zateplování budov v majetku obce, instalace LED osvětlení, komunitní využívání obnovitelných zdrojů energie), či podporu veřejné dopravy, cyklodopravy a pěší chůze nebo zlepšení třídění odpadů v obci. Velmi důležité je také to, jak obec nebo město nakládá se svými pozemky. Každý zastavěný hektar zelených ploch totiž přispívá právě k růstu uhlíkové stopy.

Počítání stop

Do výpočtu uhlíkové stopy města vstupují čtyři základní faktory – spotřeba energie ve městě, doprava obyvatel města a nákladní doprava, produkce a míra třídění odpadů a využití území města (míra přeměny pozemků na jiné využití). Zdaleka největší vliv – kolem sedmdesáti až osmdesáti procent – má spotřeba energie. Například aktivity spadající pod úřad přímo ovlivňují pouze malou část celkové uhlíkové stopy města – konkrétně mezi pěti a deseti procenty.  Nepřímo ale ovlivňuje daleko více – nastavuje příklady dobré praxe, plánuje mobilitu či zatepluje školy.

Jak velkou stopu můžeme unést?

Jaká velikost uhlíkové stopy je udržitelná? Aktuální politické závazky z Paříže hovoří o tom, že by teplota do konce století neměla vzrůst více než o dva stupně Celsia, optimálně ale jeden a půl. Jinak bude lidstvo vystaveno velkému nebezpečí z nezvládnutelných dopadů změny klimatu. Dosáhnout tohoto cíle znamená uhlíkovou stopu snížit na jednu tunu CO₂ na obyvatele, či na ještě menší hodnotu. V současné době činí uhlíková stopa na jednoho Čecha kolem jedenácti tun CO₂ – to nás řadí ke světovým rekordmanům. Dosáhnout poklesu stopy na méně než desetinu nebude vůbec snadné. Konec století je zdánlivě daleko, ale znamená to začít plánovat a realizovat bezuhlíková opatření bez nadsázky okamžitě. A města jsou v tomto klíčová.

Stopy českých měst

Jak si dnes česká města stojí? Do sledování uhlíkové stopy se dosud zapojilo devět měst či městských částí, z toho Praha a Chrudim opakovaně. Uhlíková stopa vztažená na jednoho obyvatele je s výjimkou Jilemnice nižší než celonárodní průměr. Je to zřejmě ovlivněno tím, že v daném vzorku měst se nenachází velký producent skleníkových plynů. V případě Jilemnice to neplatí – jeden významný místní podnik působící v potravinářské oblasti způsobuje výrazný nárůst stopy tohoto spíše menšího města. Na druhou stranu jde o důležitého zaměstnavatele, nejen pro obyvatele Jilemnice, ale širšího regionu. Oproti tomu v nedalekých Semilech po ekonomické transformaci nezbyl rozsáhlejší průmyslový podnik, město bojuje s malým množstvím pracovních příležitostí. Ale pyšní se nejnižší stopou – produkuje pouze 4,1 tuny CO₂ na jednoho obyvatele, tedy skoro třikrát méně, než jaký je národní průměr. Z uvedeného příkladu vyplývá, že dosažení udržitelné stopy nebude vůbec jednoduché. Velkou transformací směrem k nízkouhlíkové ekonomice musí projít celá průmyslová odvětví.

Některá významná zahraniční města si dala za cíl snížit do poloviny či konce století stopu na nulu, čili stát se tzv. uhlíkově neutrální. Jde například o Kodaň, Oslo, Berlín, Melbourne, New York, Sydney a Vancouver. Znamená to radikální přeměnu způsobu fungování a plánování těchto měst. Cíl není nereálný – technologie, které neprodukují žádný uhlík, kráčí dopředu dříve nepředstavitelným tempem a investoři je mají mnohem raději než „staré a špinavé“ provozy, jako jsou elektrárny spalující uhlí. Otázkou na závěru zůstává, které bude první město v České republice, respektive jeho starostka či starosta, kteří si vytknou podobně ambiciózní cíl, prosadí ho a začnou na něm reálně pracovat.

Viktor Třebický, CI2, o. p. s.

Blog byl původně otištěn v časopise Živá místa (http://www.nadacepartnerstvi.cz/Vzdelavani/Casopis-Ziva-mista)