INDIKÁTOR ECI A.2: Místní příspěvek ke globálním změnám klimatu

Titulkový indikátor:

Emise skleníkových plynů na jednoho obyvatele

Ukazatel

Ekvivalentní emise CO₂ (celkové množství a změna vzhledem k referenčnímu roku)

1. Definice

• Uhlíková stopa – je měřítkem dopadu lidské činnosti na životní prostředí a zejména na klimatické změny. Oproti ekologické stopě (ECI B.10) se uhlíková stopa zaměřuje na množství skleníkových plynů, které produkujeme naším každodenním životem, například spalováním fosilních paliv pro výrobu elektřiny nebo tepla, dopravou atd. Vyjadřuje se v ekvivalentech oxidu uhličitého (CO₂ ekv.), udává se v hmotnostních jednotkách – v gramech, kilogramech a v tunách.
• Uhlíková stopa města – stanovuje množství emisí skleníkových plynů, které odpovídají spotřebě energie, produkci odpadů a dopravě obyvatel města, bez ohledu na  umístění těchto aktivit. V globálním měřítku produkují města 40–70 % emisí skleníkových plynů. Zároveň se značným dílem podílejí na spotřebě energie. V příštím desetiletí se 80 % nárůstu spotřeby energie projeví ve městech v rozvojových zemích.
• Ekvivalenty CO₂: Jednotkou uhlíkové stopy jsou tuny skleníkových plynů přepočtené na ekvivalentní množství oxidu uhličitého (t CO₂ ekv.). Indikátor zahrnuje vedle oxidu uhličitého další látky přispívající ke změně klimatu – metan, oxid dusný, hydrofluoruhlovodíky, polyfluorovodíky a fluorid sírový. Tyto plyny se podle svého příspěvku ke globálnímu oteplování přepočítávají na ekvivalentní množství oxidu uhličitého.
• Sektorové členění – návrh sektorového členění vychází z metodiky Paktu starostů a primátorů. Jde o sektory s největším vlivem na příspěvek města ke změně klimatu – energie, doprava, odpady a využití území.

2. Otázka

1. Jaké jsou emise  skleníkových plynů odpovídající danému městu (uhlíková stopa města)?
2. Jaké je sektorové složení těchto emisí?
3. Jaký je vývoj těchto emisí v posledních letech?
4. Do jaké míry je místní úřad schopen snížit emise skleníkových plynů jako místní příspěvek k opatřením proti globálním klimatickým změnám?

3. Souvislosti

Změna klimatu a skleníkové plyny

Změna klimatu je nejvýznamnější ekologickou otázkou dneška. Tomu odpovídá rostoucí politická a ekonomická váha, kterou jí věnují odborníci, politici a podnikatelé na nejrůznějších úrovních – od mezivládních institucí, přes národní vlády po starosty a šéfy firem.

Změna klimatu představuje globální změnu a globální problém životního prostředí, její příčiny a důsledky však leží také na místní úrovni. Jsou to města, kde vzniká většina emisí skleníkových plynů, a jsou to města, která mohou být aktivní v místní politice na ochranu klimatu.

Hlavní příčinou změny klimatu je velmi rychlé zvyšování koncentrací skleníkových plynů v zemské atmosféře. Nejdůležitějším skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO₂), vzniklý zejména spalováním fosilních paliv (ropa, uhlí, zemní plyn, ale i řada dalších paliv), dále v důsledku odlesňování a dalších změn využití půdy. Druhým nejvýznamnějším skleníkovým plynem je metan (CH₄), který se uvolňuje při mnoha průmyslových procesech (například při těžbě uhlí či ukládání odpadů na skládky) a v zemědělství.

Rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře vedou, působením tzv. skleníkového efektu,[1] k oteplování planety. Přirozená míra skleníkového efektu je nezbytná pro zachování života na Zemi. Jeho zesílení lidskou činností, a zejména prudké tempo této změny mohou naopak řadu živých organismů ohrožovat. Za posledních 25 let rostly teploty průměrnou rychlostí 0,19 °C za rok. Tento trend se projevil i za posledních 10 let, navzdory poklesu radiačního působení Slunce.

Princip odpovědnosti

Skleníkové plyny neovlivňují pouze místní životní prostředí, ale mají globální dopad. Obvykle, pokud se zabýváme tradičními kontaminujícími látkami, jež ovlivňují kvalitu ovzduší, zmapujeme činnosti odpovědné za emise v dané oblasti a vypočteme s tím související emise.

Výpočet emisí skleníkových plynů ve městě je však založen na principu odpovědnosti. Znamená to, že kritériem pro stanovení emisí je spotřeba energie ve městě, ať už jsou emise spojené s výrobou této energie uvolněné v rámci administrativního území města nebo za jeho hranicemi. Podobně například emise z dopravy obyvatel města, která směřuje za jeho hranice (např. vyjížďka za prací) jsou připočteny na vrub uhlíkové stopy města.

Tuto koncepci je možné objasnit na několika příkladech:

• Město využívá elektřinu, která byla vyrobena z fosilních paliv mimo hranice města; emise vztahující se k této výrobě se musí započítat na vrub městu.
• Město spotřebovává zemní plyn, který se získává jinde a přepravuje se ke koncovým uživatelům: emise spojené s jeho těžbou a dopravou se musí započítat na vrub danému městu.
• Město produkuje odpad, který se ukládá na skládce za hranicemi města: emise spojené s  nakládáním s odpadem jdou na vrub města.

4. Cíle

Cílem právně závazných politických závazků z prosince 2015^[2] je udržet globální růst teploty mezi 2 – 1,5 stupni Celsia oproti předindustriální úrovni. Veškeré antropogenní emise skleníkových plynů po roce 2050 by měly být kompenzovány ukládáním uhlíku. Plnění tohoto závazku se neobejde bez aktivního přístupu měst a jejich zástupců. Města se podílejí na 62 – 75 % celkových emisí. Hlavním zdrojem emisí ve městech je průmysl a spalování fosilních paliv, dále doprava, produkce odpadů a změna využití území.

Konkrétním závazkem pro signatáře Paktu starostů a primátorů^[3] je snížení emisí skleníkových plynů o 40 % do roku 2030 (oproti roku 1990).

5. Jednotky měření

• Tuny CO₂ ekv. celkem
• Tuny CO₂ ekv. na obyvatele
• % podíl jednotlivých sektorů (energie, doprava, opady, využití území)
• % změna (s ohledem na referenční rok, pokud možno 1990)

6. Frekvence měření

Jednou za dva roky.

7. Metoda a zdroje sběru dat

Postup výpočtu indikátoru vychází z metodiky základní emisní inventury (Baseline emission inventory), která je součástí stanovení emisí skleníkových plynů dle Paktu starostů a primátorů. Metodiku bylo nutné modifikovat podle skutečné dostupnosti dat na úrovni měst v České republice a praktické využitelnosti výsledků z pohledu měst. Metoda výpočtu je podrobně popsána v samostatné publikaci[4]. Níže je uvedeno shrnutí této metody.

Výchozím bodem pro výpočet indikátoru uhlíková stopa města je analýza spotřeby energie na úrovni města. Tyto údaje lze pomocí emisních faktorů přepočíst na odpovídající emise oxidu uhličitého (CO₂) v rámci města. Celková spotřeba energie je sledována dle jednotlivých sektorů (např. bydlení, obchod, průmysl, služby, doprava). Analýza produkce CO₂ podle sektorového rozlišení je důležitá pro plánování místních aktivit a zároveň umožňuje objasnit chování každého sektoru. Vedle spotřeby energie v různých sektorech přispívají k emisím skleníkových plynů i další činnosti – například změna využití území města (kupříkladu odlesňování či nová výstavba) či likvidace odpadů na skládce. Proto byly tyto činnosti (respektive sektory) zohledněny při stanovení celkové uhlíkové stopy města.

Základní územní jednotkou pro výpočet uhlíkové stopy města jsou hranice administrativního území města. Do výpočtu jsou tedy zahrnuty sektory a aktivity (viz dále) nacházející se a odehrávající se na území města. Výpočet je primárně založen na konečné spotřebě energie ve městě, jsou však zahrnuty i další sektory na území města, které se spotřebou energie přímo nesouvisejí, ale buď vytvářejí nezanedbatelné množství ekvivalentních emisí CO_2, nebo mají vliv na jejich asimilaci, čímž ovlivňují uhlíkovou stopu města. Jde o následující sektory:

1. Energie
2. Doprava
3. Odpady
4. Využití území

Z hlediska odpovědnosti za vznik emisí je možné uhlíkovou stopu energie členit do tří sektorů:

1. Obec (městský úřad)
2. Domácnosti
3. Podniky

Klíčovým krokem pro stanovení uhlíkové stopy je přepočet sektorových dat (energie, doprava, odpady a využití území) na ekvivalentní množství skleníkových plynů. K tomu jsou používány tzv. emisní faktory, které vyjadřují množství skleníkových plynů v tunách oxidu uhličitého či dalších skleníkových plynů (např. metanu), vztažených na jednotku energie nebo využívají jiné jednotkové vyjádření (na plošnou míru výměry území, na kusy hospodářských zvířat atp.). Tyto faktory je v dalším kroku nutné převést na odpovídající množství skleníkových plynů vyjádřené v ekvivalentech oxidu uhličitého (CO₂ ekv.).

8. Forma vyhodnocení/prezentace výsledků

• Celkové údaje za rok, rozlišené podle sektorů – energie, doprava, odpady, využití území.
• Celkové roční emise vztažené na jednoho obyvatele a rozlišené podle sektorů.
• Celková uhlíková stopa energie, rozlišená dle sektorů – obec, domácnosti, podniky.
• Uhlíková stopa energie vztažená na jednoho obyvatele a rozlišená podle sektorů.
• Vývoj uhlíkové stopy (v případě opakovaného měření) – celkové hodnoty a změna v %.
• Vývoj uhlíkové stopy, rozlišené podle sektorů. 

9. Příklady podobného použití

Indikátor „uhlíková stopa“ nachází čím dál širší uplatnění nejen ve městech, ale i na dalších úrovních – například podnikové úrovni či u jednotlivců/domácností. Trendem na úrovni měst je nejen emise skleníkových plynů snižovat (tzv. mitigace), ale činit opatření k přizpůsobení se změně klimatu (tzv. adaptace). Příkladem domácí iniciativy zaměřené na mitigace je Program Snižujeme/Sledujeme CO₂, zaměřený na podniky a města[5].

10. Aktuální otázky/další vývoj

Výsledný indikátor uhlíková stopa města je ovlivňován různou úrovní přesnosti závisející na dostupnosti vstupních dat. Do budoucna je důležité vytvořit systémy, které umožní lepší kontrolu dostupnosti údajů, ve spolupráci se všemi místními dodavateli energie a jejími hlavními odběrateli z průmyslového a obchodního sektoru.

Dílčí indikátory vztažené ke každému sektoru mohou být užitečné z hlediska pochopení speciálních problémů a zejména ve vztahu posuzovaní kritických sektorů.

11. Klíčová slova

Globální klimatické změny, emise CO₂, skleníkové plyny, fosilní paliva, uhlíková stopa.